rozhovory

Michael March: Proč jste přijel do Paříže?

Aleksandar Hemon: Kvůli Paříži. Chtěl jsem na chvíli vystoupit ze života, který vedu v Chicagu. Je to krátkodobá záležitost, není to navždy.

MM: Chicago je muzikál.

AH: O Deklaraci lidských práv. Bohužel všechny egalitářské a totalitní režimy jsou dědictvím Francouzské revoluce. Přirození Marie Antoinetty napíchnuté na píku před radnicí. Prolitou krev nelze vrátit do žil – takže zbývá klidný blahobyt, mnoho let trvající bohatství, které mi skýtá útočiště, alespoň dočasné, protože jsem už unaven americkými konflikty.

MM: Bavíme se o konfliktech, ne o kolínské.

AH: Když vypukla válka v Bosně a začala blokáda Sarajeva, byl jsem právě v Chicagu. Uvažoval jsem o tom, že se do Jugoslávie vrátím, ale z praktických důvodů by to pro mě bylo velmi složité, přestože jsem měl zpáteční letenku a byl bych to stihl ještě před blokádou. A tak jsem se rozhodl zůstat v Americe. Byla to těžká volba, za kterou jsem zaplatil výčitkami svědomí, které jsem už překonal. Snažím se nezapomínat, že historie se opakuje.

MM: Opakuje?

AH: Teď právě mimo jiné píšu o událostech v Chicagu v roce 1908. To, co pro nás dnes představují teroristé, představovali tehdy anarchisté. Mezi přistěhovalci bylo celé spektrum politických názorů. Později se vytratilo. Ba co hůř – zapomněli na ně. Mýtus o Americe, té nádherné zemi nekonečných možností, jež přistěhovalcům po vylodění na Ellis Islandu nabízela... Jak vlastně zněla vaše otázka? Nechal jsem se unést.

MM: „Lilek, co snědl Chicago“ – slavná socialistická píseň z šedesátých let.

AH: Ano, dělnická třída.V Chicagu můžete dodnes najít stopy po historii dělnického hnutí, ale musíte umět hledat, protože všechno postupně mizí pod nánosy současnosti. Za pár let patrně nezbyde vůbec nic, ale zatím ještě existují. Lidé pořád nosí květiny na hrob Emmy Goldmanové.

MM: Co vás k těmto ideálům přitahuje?

AH: Jsem založením liberální anarchista. Nemám rád státy. Nemám rád kolektivní projekty, politiky s mesiášskými ambicemi, země zaslíbené. Nesnáším jakýkoli druh unifikace – proto mě tyto myšlenky přitahují.

MM: Nechcete žít v rezervaci?

AH: Mám rád příběhy. Rád je poslouchám a rád je vyprávím. Přitahují mě příběhy, které ještě nikdo nevyprávěl – které stojí za vyprávění. Zajímají mě zapomenuté historie.

MM: Příští zastávka – Irák.

AH: Ach ne, na to jsem moc starý – moc zkušený.

MM: Umění ochraňuje. Heidegger řekl, že „z umění se rodí pravda“.

AH: Kultura jako kategorie lidské zkušenosti je neutrální. Kultura nutně nečiní lidi lepšími. Čtení Shakespeara nikoho nepolepšilo. Stalin miloval Mozartovy klavírní koncerty. Morálka je v lidech, ne v kultuře.

MM: Co se vlastně stalo v Sarajevu?

AH: Byla to bláznivá doba – a já jsem byl mladý. Zdálo se, že existují i jiné možnosti než komunismus a nacionalismus – ale všechno to šlo k čertu. Tragédii, která pak následovala, se dalo zabránit – a proto bych si přál, abychom se vyvarovali další. Na kultuře zas tak moc nezáleží. To, co se událo v Sarajevu, nebyla přírodní katastrofa. Zorganizovali ji lidé – všechno bylo předem naplánováno.

MM: Snad ne zase Němci?

AH: Ne, za tohle může Miloševič a srbský režim.

MM: Pořád ještě žijeme s Eichmannem v Jeruzalémě.

AH: Pořád se distancujeme od lidskosti – spoléháme na nezištnou pomoc americké intervence.

MM: Nebojte se, Američané nebudou učit Iráčany Baudelaira.

AH: Kdoví, třeba je donutí, aby se naučili nazpaměť Bibli.

MM: Kam až to vlastně může všechno dospět?

AH: Ameriku čekají vážné sociální nepokoje.

MM: Zakuklené ve spotřební kultuře?

AH: Myslím, že to povede až k děsivým vnitřním konfliktům – pouličním bouřím, rozpadu společenských infrastruktur a podobně. A tyto problémy se mohou přenést dál do světa, podnítit vznik nových druhů impérií. Pro americké dobrodružství v Iráku je příznačný podivný duch zoufalství – „když to neuděláme teď, tak jsme v háji.“ Právě proto je tak sebevražedné.

MM: Co s tím?

AH: Musíme vytvořit nezávislou zónu prostřednictvím knih – jediný možný demokratický stát.

MM: Stav ducha?

AH: Nezávislou republiku umění – která nemusí nutně vést k polepšení člověka – trvale se měnící stát, který je nutno neustále re-interpretovat.

MM: Druh volného vztahu.

AH: Na bázi volného trhu.

MM: Kde „pán určuje definici slov“.

AH: Podle Marxe byl kapitalismus současně to nejlepší i nejhorší, co mohlo lidstvo potkat.

MM: Dovedou lidé zacházet se svou svobodou?

AH: Svoboda má své místo, ale musíte o ni bojovat. V určitém okamžiku pouhá osobní svoboda nestačí. Moje osobní svoboda nikomu nepomůže. Nejsem žádný organizátor a neumím se veřejně angažovat – umím jen psát. Nedovedu zorganizovat společenské hnutí – ale až se konečně nějaké zrodí, tak se k němu přidám.

Paříž, březen 2007

přeložila Zuzana Mayerová